Menu

Na co si dávat pozor při hledání práce v současné době

Jak jsem šla na pohovor, abych mohla napsat článek aneb na co si dávat pozor při hledání práce v současné době

Nejspíš si budete říkat, že jsem tedy pěkný vychytralec, když se zúčastním pracovního pohovoru jen z toho důvodu, abych pak napsala o něm text a výhodně ho prodala. Bohužel, nebo raději bohudík, není tomu tak.

Příjimací řízení ke mně přišlo samo jako blesk z čistého nebe. Respektive bylo to tak, že mi včera zazvonil mobil. Sice běžně neznámá čísla nezvedám (hlavně proto, že většinou někde skotačím a ani si nevšimnu, že po mé osobě někdo touží), jenže právě během toho včerejšího dne mi něco řeklo: “Tak to zvedni.” Tak jsem ten hlas shůry nebo spíše svou zvědavost a zvídavost poslechla a sáhla po drnčící krabičce zvané mobilní telefon. Tou dobou jsem se zrovna soustředila na psaní článku, takže mi chvilku trvalo, než jsem přepla do jiného režimu. Na druhém konci drátu se mi ozvala paní z jedné firmy a snažila se mi připomenout fakt, že jsem je před nějakou dobou (přesněji asi před čtyřmi měsíci!) oslovila a projevila zájem o práci. Chvilku jsem lovila v paměti a uvědomila si, že se jednalo o jinou pobočku, než ze které příslušná dáma volala. A jelikož jsem už jednou měla v mobilu ve ztracených číslech tuto pevnou linku, rozhodla jsem se, že se za paní vedoucí té určité pobočky zastavím. Pojala to velmi zodpovědně a již v telefonu trochu kategoricky prohlásila, že tedy mohu přijít na pohovor a že se na ni doptám u kolegyň.

Peníze nebo život?

Vzhledem k tomu, že jsme nějakou dobu řešili v rodině finanční situaci (kdo ji ale dnes neřeší, že?), vznesla jsem jen tak do éteru dotaz, co že to má být za zkoušku. Včera večer jsem to nevěděla, dnes už to však vím 🙂 Ale znovu pěkně popořádku. Ráno jsem si po úvodní hygieně jemně protáhla tělo jógou, oblékla si něco slušného na sebe (prostě normálka – sukni a svetr) a namalovala si obličej. Měla jsem trošku sevřený žaludek. Že by tréma z pohovoru? Zejména proto, že jsem už dlouho žádný neabsolvovala? Tak jsem prostě snědla jen banán, oblékla bundu a šálu, obula kozačky a vyrazila vstříc zajisté novým nevšedním zítřkům. Hned zpočátku mne zarazilo pár věcí. Připadá mi, že je vhodné přijít na schůzku, a to ještě pracovní včas nebo i o trošku dříve. Mívám to tak obvykle. Radši si ráno přivstanu, abych přišla včas na kurz cvičení, který vedu a mohu si tak s menším předstihem připravit věci, co budeme potřebovat… Jenže když si tak vzpomenu na čas randění, uvědomuji si, že jsem také měla tendence chodit dřív. Ale to jsem se pak raději někde na chvilku schovala, abych přece trapně nepřišla na schůzku s klukem dřív než on. To bych byla pak asi méněcenná.

Včasný nástup k pohovoru

Do kýžené firmy jsem tedy dorazila asi jen o pět minut dříve. Zeptala jsem se na paní vedoucí a její kolegyní mi bylo řečeno, že šla ještě pro podnik něco zařídit a bude tak za čtvrt hodiny. Nejdřív jsem tam chvíli postávala a pak se vydala na krátkou procházku do přilehlého okolí. Asi jsem byla lehce vyvedena z konceptu tím, že paní vedoucí mi navrhla termín, kdy se mám dostavit a pak tam nebyla. Je mi samozřejmě jasné, že se věci mění a mohou nastat různé situace. Navíc se přece svět v případě patnácti minut nezboří. Ale víte co? Zboří! Proč bychom měli být pořád jen otroci bez vlastního života, času a názoru a jen jsme slepě přijímali něčí příkazy. Přestaňme už konečně být poslušnými ovečkami, které kývnou na kdejaké směrování šéfů, ředitelů a kdovíkoho ještě. Přestaňme být už konečně tak loajální a předpos…í!

Proměna zadarmo aneb další včasný apel

Tedy když jsem se vracela zpět na místo přijímacího řízení, ještě než jsem tam vstoupila, zastoupily mi cestu dvě mladé dívky. A jedna z nich se mě mírně přiotráveným hlasem zeptala: “Nechcete proměnu zadarmo?” Poděkovala jsem a odpověděla, že nemám zájem. A pak jsem si tak pro sebe brblala, proč bych měla chodit na proměnu, co to znamená? Vždyť já jsem přece originál tak, jak jsem a ne aby mě někdo měnil k obrazu jeho. To by přece pak byl on a realizace jeho představy a ne já. Ještě pár vteřin jsem si takto rozumbradovala a chvilku nato vstoupila do jámy lvové. Jedna z žen již zmiňované firmy mi dala vyplnit dotazník, ačkoliv jsem chabě protestovala, že jsem ho už jednou, a to asi před těmi čtyřmi měsíci vyplňovala. Jenže to bylo na jiné pobočce… Poté následoval sestup do nižších podlaží, kde má tato pobočka svoje zázemí, respektive jeho zaměstnanci. Zprvu jsem byla trochu překvapena při pozdravu podáním “leklé ryby” – ruky paní vedoucí a pak ještě více tím, že jsme dolů na místo pohovoru sestupovaly ve třech. Ano, tvrdé “y” ve slovesu je skutečně na místě. Šéfová filiálky si k ruce ještě přizvala jednu kolegyni. Asi se trochu sama v uměle osvětleném sklepení bála či co… Jasné mi to nebylo. Divné však ano. Všechny tři grácie jsme asi bez grácie vstoupily do kuchyňky. V rychlosti mi šéfka pokynula k věšáku, že tam si mohu odložit kabát a “Pojďte”. A ukázala k malému stolečku u lednice, kolem kterého byly připraveny tři židle. Jéžíš, a to jsem se ještě při sestupu do základního tábora paní vedoucí omlouvala, že jsem byla včera do telefonu mírně zmatená. Jednak proto, že se mi ozvali až po víc než čtvrt roce a jednak proto, že jsem měla rozepsaný článek, na jehož tvorbu jsem se právě v té době soustředila. Ale to už vůbec nebylo důležité – nějaké omluvy, pokusy o normální komunikaci a podobně…

Vlastní přijímání podobojí nebo možná spíš jinou způsobou

Usedly jsme tedy do připravených seslí, potencionální šéfová si vzala papír a tužku a jala se mě zpovídat. Začala otázkami typu, proč jsem si vybrala zrovna je a co jsem dělala v tomto oboru. Povyprávěla jsem velice stručně o tom, co mě na uvedené – neuvedené firmě zaujalo a že jsem rovněž dělala poradenství a tak. S tím bych se tam však údajně moc neuplatnila… Když pokračovala v tématu s pracovní dobou, bylo to velice rychlé. Představte si, že jsem si během těch čtyř měsíců, než se mi ozvali, zařídila jiné aktivity a tudíž jsem nesouzněla s tím, co mi říkala. Pracovní dobu prý určuje ona a kontroluje ji ústředí. A že nemám moc šancí na vymýšlení si. Rozpis je znám asi deset dní předem a pak už je to vis major. Řekla jsem, které dny nemohu a kdy by se mi to hodilo a ona jen kroutila hlavou, že to nejde. Musím se přece přizpůsobit týmu. A to vlastně nemusím. Proto jsem tam také nenastoupila! Jen jsem tam tu chvíli tak seděla, koukala na ní a odpovídala ano nebo ne… Spíš jsem se tu grotesku pokoušela pozorovat, jako bych seděla v kině a koukala, co odehrává na plátně přede mnou 🙂

Flexibilita a loajalita anebo dokonce tah na branku?

Mnohé firmy se přece předhánějí v náborech, prostě a jednoduše v tom, jak získat další dušičky, které pak začnou jako další křečkové v kolečku pro ně pracovat. A nutně potřebují hlavně v době, kdy jim někdo odešel, protože s nimi neladil nebo už ho vycucli natolik, že prostě odešel na odpočinek. A tah na branku a benefity? S hokejem či jiným kolektivním sportem, při kterém se užívají branky nebo brány, to nemá zhola nic společného. Tím se vás akorát snaží přesvědčit o tom, že právě vy jste pro ně tím nejvhodnějším kandidátem. A pokud budete dřít a loajálně se usmívat, možná vám k tomu přibudou i nějaké benefity. A to nejen v podobě již tolikrát zatracovaných a skoro zrušených stravenek, služebního mobilu či vozidla – zajisté i pro osobní účely, ale i v kabátku nějaké kulturní rozmařilosti, plavenek a podobných kratochvílí. Také vám může za dlouhodobou poslušnost a oddanost jisté firmě na stole přistát letenka na Bali nebo dost “nehorázná” finanční suma. To, že za vás zaměstnavatel – otrokář platí – pozor jen částečně – zálohy na zdravotní a sociální pojištění a pak taky na daň z příjmu, je přece samozřejmé. To kdybyste onemocněli, aby vám po třech dnech domácího pobytu zdarma proplatili alespon šedesát procent z vaší mzdy, mohli jste se pojistit na cestu, očkovat, navštívit lékaře, který vám předepíše z toho všeho antidepresiva… anebo abyste si v penzi mohli zaplatit alespoň bydlení, když už na jídlo nezbude. Chcete zůstat uhoněným křečkem v kolečku a budovat firmu někomu jinému? Nebo se osamostatnit a zkusit svoje štěstí bez nadřízených?

Dojezd pohovoru

Ale chci vám ještě napsat o tom, že když mi asi třikrát moje budoucí potencionální šéfová zopakovala, že potřebuje flexibilního člověka, jsem se asi trochu vnitřně naštvala. Hlavně proto, že mě tam sune do něčeho, co já vlastně nechci a zachází se mnou jak na běžícím pásu. Tak jsem už přestala ty řeči plné loajality a oddanosti firmě poslouchat a řekla jsem: “Já jsem flexibilní až dost, ale asi ne pro vaši firmu!” Prostě jsem ten loajální a zároveň sebestředný slovní výron potřebovala už zastavit. Věděla jsem, že není zapotřebí jí vysvětlovat, co už za všechny možné profese jsem vykonávala a čím vším jsem byla i možná bych i bila 🙂 A že jsem v naší skvělé zemi působila i jako drobný živnostník ve službách a mnoho dalšího. Na mou slovní brzdu opáčila: “Tak to už se nemáme spolu o čem bavit!” Odsouhlasila jsem, že to tedy opravdu nemáme a zvedla se ze židle. Během oblékání bundy jsem se ještě pokusila o zjemnění trapné situace a trochu vylepšit komunikaci. Alespoň na úroveň dvou (pardon v tomto případě tří) dospělých vyzrálých lidí. Jenže nebylo to nic platné. Ruka bývalé šéfové mi opět skoro upadla z dlaně, když jsem se ji pokusila na rozloučenou normálně stisknout. Nešlo to, protekla! I ona však možná na chvíli cítila, že to trochu přehnala a při loučení dodala, že kdybych si to rozmyslela, nebo se mi uvolnil čas, ať dám vědět. A tak jsem si řekla, nedám vědět, až se mi uvolní můj drahocenný čas. Použiju ho pro sebe a pro lidi a události, které mě oslovují a baví a nebudu jím zbytečně mrhat. A nejspíš proto také příští týden nastupuji na brigádu do jednoho renomovaného knihkupectví, kde pracují mí přátelé, přestože měli už také svou malou firmu. Ale nějak prostě tu rodinu uživit potřebují.

K čemu to všechno?

Možná si říkáte, co jsem vám vlastně tímto textem chtěla říci. Vždyť už jste přece podobných i nepodobných pohovorů absolvovali rovněž přehršel a nejde přece o nic světoborného. Skutečně chcete vědět, proč jsem tento článek napsala? A proč jsem tak interaktivní a dorážím na vás? Protože už se na to nemohu dívat! Nemohu už dál vidět, jak si lidé nechávají rozhodovat o svém čase, činnosti, prostě o svém životě lidmi jinými. Šéfy, přáteli či nepřáteli, státem. To je vlastně jedno. Ale je důležité, abychom si všichni uvědomili fakt, že tu žijeme každý svůj život. Sám za sebe. Tím se nesnažím nabádat k sobeckosti, té je tady i beztak požehnaně. Mělo by nám všem konečně dojít, že ani žádný Mesiáš, jehož příchod různé sekty a církve očekávají, prostě nepřijde. Už to za nás nikdo dělat nebude. Musíme každý sám a vzájemně si pomoci a podpořit se. Možná zrovna neladíte s buddhismem, taoismem či jinými filozofiemi, ale osobně cítím a myslím si, že jejich směřování jsou o kapku nadčasovější a vyvinutější než lecjaké jiné. Vím, nacházíme se ve střední Evropě a ta je přece dávno křesťanská. No právě! To je ten kámen úrazu. Všechny církve i ideologie jsou v podstatě poplatné. To znamená, že u nich se už nevypovídáme, nepředplatíme si odpustky kvalitní cestu do nebe, ani se jim nevypláčeme na rameni. On je totiž i docela podstatný rozdíl mezi světskými či církevními zákony a skutečnými vesmírnými zákony. Možná opáčíte, že přece Desatero je v sobě obsahuje… Ano, máte pravdu, ale nebudu se zde pouštět do filozofování.

Ale přece jen: Něco málo o důležitých věcech

Lidstvo totiž dosud považuje planetu Zemi za izolované stvoření celého kosmu, přestože je pouhým zrnkem mezi miliony dalších planet… Je to však vzhledem k její nízké duchovní úrovni, která je dokladována spory, válkami, nízkým morálním vědomím či vzájemným bojem mezi jednotlivými vyznavači církví a podobně. Navíc pro většinu lidí zde je středobodem univerza pouze hmotný svět. Nadhmotné světy si mnohý člověk ani nedovede představit. Prostě si potřebujeme rozšířit svoje vědomí. A tak začněme povědomím o těchto důležitých věcech. O těch, které nás ve škole neučili. A jen tak na okraj: Zajímáte se tak trochu o fyziku? V dnešní době už nejlépe kvantovou? Protože to, že Einstein ve svých výzkumech odvodil, že hmota není nic jiného než energie, je přece nadmíru jasné. O univerzálních zákonech se zde zmiňovat nebudu. To je tak rozsáhlé téma, že by vydalo i na několik dalších článků. Jen se chci v krátkosti zmínit o zákonu rezonance. To je v podstatě zákon přenosu energie či prostě zákon energie. Každá vibrace ve vesmíru přenáší energii, která v ní působí. A působí tak na každého jedince, tělo a situace, které vibrují stejně. Jen tak pro zajímavost: Hmota je 6x stlačená energie a naopak 6x roztažená hmota je energie. Dobré, ne? Také by se dalo psát o zlatém řezu vesmíru či o tom, že další součástí zákona rezonance je, například, tvrzení jak nahoře tak dole, jak uvnitř tak venku, stejné v přírodě pozná stejné a tak se k sobě přitáhne neboli vrána k vráně sedá a podobně.

A co pro nás z toho všeho plyne?

No přece práce na sobě! To asi máte radost, že!? Takže zkusme jít dovnitř sebe. To je jediná cesta. A není k tomu potřeba esoterika ani žádná ideologie! Nikdo jiný už to za nás neudělá. Je k tomu zapotřebí zklidnit mysl a pokoušet se ji procvičovat, abychom ji udrželi v co nejdelším klidu. Východní kultury mysl přirovnávají k divoké opici, která skáče na stromě z větve na větev. A proto meditují, praktikují jógu, tai chi a podobná relaxační cvičení. Jistě, Indie je kolébkou moudrosti, i když se nám v posledních letech také dost přiklonila především k materiálnu. Ale to je prostě vývoj. Potřebují si tímto obdobím nejspíš projít, jako si Češi potřebovali “osahat” kapitalismus. I když v našich poměrech je to spíš otrokářský feudalismus. Už raději přestanu kritizovat, i když to není někdy na škodu. A začnu raději u sebe. Půjdu si zacvičit jógu a zameditovat si, abych upokojila tu neposednou opici – svou mysl. A slibuju, že už na podobné pohovory chodit nebudu! Abych z toho pak neměla divoké sny a takovéto sklony k psané megalomanii, jaké na vlastní oči vidíte 🙂 Také vám přeju klidnou, rozvážnou mysl a hodně štěstí na vaší cestě životem.

Autor: Iva A.

Na co si dávat pozor při hledání práce v současné době
5 (100%) 1

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.